Nedávno jsem narazila na jedno téma a oživilo mi to mé „traumatko z dětství a dospívání“, že mileniálové jsou údajně nejrozmazlenější generace v historii. Chvíli jsem nad tím přemýšlela a musela jsem se pousmát. Nevím, jak ostatní, ale moje dětství vypadalo tak, že jsem byla tlačena do toho, že se nesmím spokojit s málem, že se nesmím – obzvláště když dostanu špatnou známku – srovnávat s ostatními, co dopadli hůř, že musím být mezi nejlepšími, a že vždycky existuje způsob, jak něco udělat ještě lépe.
Ano, člověk má být houževnatý. Ale zkuste vysvětlit dítěti v první třídě, které je dysgrafik, že musí psát jako kaligraf, protože to po něm matka prostě chce.
Na konci devítky, když jsme se měli rozhodovat co dál, chtěla jsem být cukrářka. Nic světoborného. Prostě jsem ráda pekla a představa, že budu jednou vyrábět dorty a zákusky, mě příjemně naplňovala. Jenže doma bylo jasno. Na učňák se nepůjde. Musíš mít maturitu.
Tak jsem měla maturitu. Nakonec dvě, protože z vejšky jsem jim zdrhla 😂 a pro klid doma raději vystudovala ještě jednu střední.
Dokonce obě s vyznamenáním.
A člověk by si řekl, že tím příběh končí. Že přijde pochvala, možná i trochu hrdosti. Jenže nepřišla. Protože jsem měla dvě dvojky. Dvě malé, obyčejné dvojky, které byly najednou důležitější než všechno ostatní.
Někdy si říkám, že kdybych tehdy přinesla domů Nobelovku, první otázka by byla, proč není ze dvou oborů.
Když se na to dívám zpětně, nebylo to jen o škole. Byl to vlastně takový životní princip. Nikdy nebylo důležité, co se povedlo. Vždycky se našlo něco, co mohlo být ještě lepší. Lepší známky, lepší škola – původně mě otec tlačil do gymplu, lepší práce – přeci nebudeš do smrti prodávat kytky v květinářství… lepší výkon.
A myslím, že v tom vyrostla velká část naší generace.
Naši rodiče to často „mysleli dobře“. Tak jasně, z čeho asi tak mohli vycházet, když podobný, ne-li horší tlak prožívali taky. Chtěli, abychom se měli lépe než oni – nebo abychom naplnili jejich sny, které si oni sami naplnit nezvládli. Chtěli nám otevřít dveře, které sami otevřené neměli. Jenže někde po cestě se z dobré rady stalo přesvědčení, že být dobrý nestačí. Že člověk musí být nejlepší. A když není nejlepší, měl by se snažit víc.
Možná proto dnes potkávám tolik žen i mužů, kteří mají rodinu, práci, střechu nad hlavou, zdravé děti a spoustu věcí, o kterých se jim ve dvaceti ani nesnilo, a přesto mají pocit, že zaostávají. Že by měli zvládat víc. Vydělávat víc. Vypadat líp. Být produktivnější. Mít lépe uklizeno. Více cestovat. Méně se stresovat. Více cvičit. Méně jíst.
A tady nám do toho ještě ty socky pěkně podsouvají, jak to máme správně dělat.
Jako by někde uvnitř pořád seděl ten přísný hlas našich rodičů, který místo pochvaly hledá ty dvě „dvojky“.
A možná právě proto se dnes tolik mluví o vyhoření, únavě a nespokojenosti. Ne proto, že bychom byli rozmazlení. Ale protože jsme byli vychovaní v přesvědčení, že vždycky existuje další laťka, kterou je potřeba přeskočit.
Jenže člověk nemůže celý život běžet za cílem, který mu někde v dětství nastavili rodiče.
Skutečná dospělost začíná ve chvíli, kdy člověk vezme zodpovědnost za svůj život do vlastních rukou a přestane řešit, co si o tom myslí ostatní. Kdy konečně začne dělat to, po čem celý život toužil. Péct dorty. Dělat svíčky. Vystudovat školu, kterou si vybere sám. Nebo si vzít za manžela Pepíka, i když je „jen“ instalatér.
Protože v tu chvíli už nežije život podle představ rodičů, učitelů, sousedů ani lidí na internetu. Žije svůj vlastní.
A to je ta nejtěžší věc, kterou se naše generace musí naučit.
