Jak se mění naše představa o štěstí mezi 20 a 40 lety

 Když mi bylo deset, smyslem života bylo přežít školu do Vánoc a dostat od Ježíška Barbínu s barákem. V lepším případě ještě Kena a koně. Tehdy jsem byla přesvědčená, že dospělí mají všechny problémy vyřešené a život je vlastně docela jednoduchá disciplína.

V patnácti se priority trochu změnily. Smyslem života bylo čekat na nový díl od Lenky Lanczové a mít kluka. Nebo alespoň zajistit, abych nebyla jediná ve třídě, která se ještě s nikým nelíbala. Člověk tehdy dokázal celé týdny řešit věci, nad kterými by dneska maximálně pobaveně zakroutil hlavou.

Ve dvaceti jsem zase žila v přesvědčení, že mám na všechno dost času. Vydělat dost peněz na cestování, na barák, na super auto, na děti a ideálně i na chlapa, který bude živit mě a ne já jeho. Byla jsem přesvědčená, že se jednou naučím další jazyk, jednou procestuju svět a jednou začnu dělat to, co mě opravdu baví.

Jednou. To je strašně nebezpečné slovo.

Protože mezi dvaceti a třiceti má člověk pocit, že má času nekonečno. A mezi třiceti a čtyřiceti najednou zjišťuje, že dohání všechno, na co těch prvních deset let dlabal.

Najednou začne řešit zdraví, pohyb, rodinu, děti, peníze, práci i čas. A hlavně začne chápat, že některé věci už možná nebudou „jednou“, ale buď teď, nebo vůbec. Hlavně ty děti. Protože ruku na srdce, většina z nás si ve dvaceti myslela, že na všechno máme dost času. Ale málokdo sní o tom, že bude v padesáti přebalovat posraný plínky. 🫣😂

A možná právě tehdy se začne měnit i představa o štěstí. Když nám bylo dvacet, představovaly jsme si ho strašně velkolepě. Dokonalá kariéra. Dokonalý vztah. Dokonalý dům. Dokonalý život. Cestování. Úspěch. Dobrodružství.

Jenže čím jsem starší, tím víc si myslím, že štěstí je mnohem obyčejnější. Třeba když mi doktor řekne, že odběry vypadají dobře a cholesterol zase o něco klesl. Když se ráno probudím a nemusím se z postele zvedat stylem tříbodového opěrného systému. Když jsou děti zdravé. Když se daří v práci. Když mám kolem sebe lidi, které mám ráda a kteří mají rádi mě. Když můžu dělat práci, která mě baví.

A nejlepší je, když se občas podaří zkombinovat víc těch věcí najednou.

Ve dvaceti jsem si myslela, že šťastný život vypadá jako americká telenovela z devadesátek. Ve čtyřiceti mám občas pocit, že štěstí vypadá jako dobré výsledky krve, kvalitní matrace a den, kdy nikdo nic akutně neřeší.

A víš co? Možná je to tak v pořádku.

Život totiž podle mě není stav, kdy jsi permanentně šťastná. To prodávají influenceři a koks.

Skutečný život je spíš směs radosti, starostí, průšvihů, obyčejných dnů a malých momentů, které si člověk často uvědomí až ve chvíli, kdy by o ně mohl přijít.

A čím jsem starší, tím méně hledám smysl života. A tím víc si přeju, aby mi zůstalo co nejvíc věcí, které už v něm mám.